(www.blesk.cz) Opozice není ochotná nic řešit, chtějí jenom špinit, bourat a kritizovat, říká v rozhovoru pro Blesk ministryně spravedlnosti Eva Decroix, která od nástupu čelí bitcoinové kauze. Problém prý ale vidí i v některých vyjádřeních koaličních Starostů. Jak reagovala rodina na její jmenování ministryní? Co jí přinesla ostře sledovaná role? Zlobí se na svého předchůdce Pavla Blažka? Proč vůbec začala a předčasně skončil koordinátor bitcoinové kauzy Uhlíř? A s jakými cíly jde Decroix do sněmovních voleb? Rozhovor s Evou Decroix je první ze série letních rozhovorů Blesku s prvními dámami stran a hnutí – stranickými místopředsedkyněmi.
Setkáváme se ve vaší rodinné restauraci, kterou vlastní váš manžel Rémi. Jak jde dohromady život ministryně a šéfkuchaře?
No těžko, je to náročný. My jsme založeni na tom, že každý z nás měl možnost a dal prostor druhému, aby si mohl splnit svůj sen. Manžel už si jako malý kluk chtěl otevřít restauraci, takže on si toto splnil. I to, že restauraci máme tady, je vlastně super. Původně to byla naše rodinná chalupa, a je skvělé, že můžeme tento prostor sdílet s dalšími hosty. Tohle je naše zahrádka, na které dřív běhaly naše děti, a najednou je tady spousta lidí, je to hrozně příjemný.
Je pravda, že já už tady nemohu trávit tolik času. Děti vyrostly, tak jsme se přesunuli částečně do Jihlavy, kde máme kroužky, tréninky. Cestování mezi vesnicí a městem pro děti, které jsou náctileté, není jednoduché. Největší svobodu mají ve větším městě. Restaurace ale funguje, daří se jí a manželovi pořád dělá radost.
A vy k ní máte nějaký vztah? Třeba i děláte nějakou práci, nebo pomáháte vařit?
Když jsme začínali, tak jsem normálně pinglovala, umývala nádobí. Protože začátky všech rodinných podniků jsou takové, že každá ruka hodně pomůže. Když nepřišla brigádnice do práce, tak jsem strávila odpoledne v restauraci. Dělali jsme trhy, často třeba i charitativní, například když začala válka na Ukrajině. Takové společenské odpoledne, bylo to moc fajn.
Ale jinak mi už manžel zakázal, abych se mu tady motala na placu. Máme tady ale skvělé mladé brigádnice. Pomáhám ale při rezervacích, dělám administrativu, taková ta kancelářská práce, kterou mám v popisu práce jako právník. Co se týče vaření, nákupu surovin, práce na zahradě, tak to vše dělá manžel, a to je asi i jeho největší radost. Dal do toho svoji duši.
Mimochodem, když jsme spolu dohadovali tento rozhovor, říkala jste mi, že o restauraci vašeho manžela se moc bavit nechcete, protože pak schytává hejty. Proč se to děje?
To, že dělám nějakou práci, by nemělo ovlivňovat práci toho druhého. A toto není politická restaurace, je otevřená pro všechny lidi, dlouho mnoho lidí ani nevědělo, že já mám co dočinění s touto restaurací. Samozřejmě v okamžiku, když jsem se stala ministryní, tak pozornost byla upřená na mě a najednou to byl zajímavý atraktivní příběh, paní ministryně má restauraci. Mně však přišlo nefér na tom parazitovat, je to práce manžela.
On mě ale podporuje, kolem visí plakáty. V restauraci jsme taky vyfocení společně. Ale já nechci stavět svoji politickou kariéru na restauraci. Když jsem byla jmenována, tak bylo vidět, jak někteří lidé útočí na restauraci různě na sítích, že je to pračka špinavých peněz, a to je nefér.
Pamatuji si na ten květnový týden, kdy se objevila kauza bitcoiny. V úterý jsme spolu mluvili ve velkém rozhovoru, tehdy jste ještě byla poslankyní ODS, lídryní kandidátky SPOLU na Vysočině. Když rozhovor vycházel, byla jste už adeptkou na ministryni. Jak se váš život změnil?
Bylo to rychlé a nečekané. Když jsme odjížděli v pátek ze Sněmovny, tak jsme netušili, že v sobotu už budu řešit, jestli budu ministryně. První týden byl opravdu skok do úplně něčeho jiného. Ale překvapivě výkon práce pro mě nebyl takovou změnou, rychle jsem se sžila s ministerstvem, práce mě baví, ale co asi bylo pro mě největší změnou, je ta náhlá pozornost najednou plnit titulky médií ze všech ohledů.
To byl tvrdý náraz a myslím si, že to mělo mnohem větší dopad na mě. Najednou nevíte, co kde kdy vyjde, kdo vás kde pošpiní. I přesto, že jako poslankyně jsem byla viditelná, ale najednou všichni mají názor na všechno, a to mě překvapilo hodně. Teď už se to uklidnilo. Samozřejmě, že ministři mají být pod nějakou veřejnou kontrolou, ale u mě to bylo poměrně náhlé a rychlé.
A jak na vaši novou pozici reagovala rodina, děti, manžel?
Jednoznačná podpora. Spíš jsem je musela krotit, protože já jsem trošičku cynik nebo realista a rodina byla hrdá, považovali to za skvělou věc, že budu ministryně. Já jsem jim říkala: hele, pozor, dnes to je tak, že v politice máte vždycky jakýsi okamžik vzestupu, ale když se podíváme, tak málokterý politik zůstal nepošpiněn, nebo odešel čistý.
Jedna věc je mít maminku, kterou právě jmenovali ministryní. Vypadá to krásně, všechno je to takové navoněné, blyštivé, ale může to mít i negativní dopady na děti, když se na mě sesype kritika, ať už je oprávněná, nebo neoprávněná.
Spolužáci dětem závidí?
Myslím si, že pro děti to není jednoduché. Většinou nechcete, aby všichni vaši spolužáci znali vaši mámu. Najednou dostanete ochranku a řešíte, že fakt není možné vozit děti na trénink limuzínou (smích). Držíme se při zemi, fungujeme a jsme nadále normální rodina. Práce ministryně je stejná práce jako jakákoliv jiná, není v tom nic na chlubení se.
Setkáváte se třeba s nějakými rodinnými známými, kteří reagovali překvapeně, nebo vás podpichovali?
Jo jasně, ale spíš mám pocit, že okolo sebe mám normální lidi, kteří to moc neprožívají. Spíš si dělají legraci nebo se bojí, abych byla v pohodě. Všechno běží dál stejně jako předtím, nejsem jiný člověk, pořád můžu jít na kafe s kámoškou. A bavíme se úplně o jiných věcech než o ministerské roli. Pořád vezmeme tenisky a jdeme se projít s dětmi tady kolem jezera. Za to jsem vděčná. Myslím si, že je důležitý, aby člověk tomu nepropadl a najednou se nestal tou funkcí.
Jak jste říkala, váš nástup do funkce byl docela dramatický a rychlý. Mluvili jste od té doby s Pavlem Blažkem? Dal vám nějaké tipy nebo informace zevnitř ministerstva?
Nemluvili jsme spolu v tomto duchu. Možná i proto, že okolnosti nebyly úplně příjemné. Myslím si, že to předání bylo důstojné, ale nebylo příjemné z toho kolegiálního pohledu nastupovat do funkce a po někom, kdo odchází s poškozeným kreditem po tolika letech v politice. Před nástupem jsem měla ohromné štěstí, že jsem úřad malinko znala. Nebylo to tak, že bych nastoupila někam, jak se říká, kde bych nevěděla, kde jsou záchody.
S mnoha kolegy jsem už spolupracovala, základní týmy jsem znala, a podobně. Co se týče rozpočtu a ekonomického řízení, IT zakázek, s tím jsem se musela rychle seznámit. Obsah ministerské práce mě baví moc a vidím mnoho věcí, které by se tam daly udělat, ale vím, že všechny nestihnu (do voleb). Pro mě je důležité, že dokud mě to baví a mám co přinést rezortu, tak je úplně jedno, jestli to budu dělat z pozice ministryně, nebo z pozice poslankyně.
A nezlobíte se na Pavla Blažka? Do čeho to dostal vaše „oblíbené ministerstvo“?
Musela jsem se od pocitů oprostit a věci vzít tak, jak jsou. Jestli se na něj zlobí ostatní, to chápu. Já jsem byla v pozici: Tak a teď máš před sebou nějaký nový úkol, tak ho ber nebo neber. V tom okamžiku nemáte úplně čas na emoce. Všechny své pocity a hodnocení jsem si zakázala až do voleb. Úkol je teď jasný, vím, co mám dělat, a až do voleb se sama v sobě nebudu babrat.
Vezměte mě do zákulisí. Tehdy jste mi řekla, že jste byla první, které premiér Fiala volal a nabídl pozici. Jak to probíhalo?
Moje dcera měla důležité vystoupení v Jihlavě, tancuje cheerleading. A zrovna v okamžiku, kdy měla nastoupit, tak volal pan premiér. Odpovídala jsem panu premiéru v okamžiku, kdy okolo mě byl neuvěřitelný jekot, tak jsem běžela radši ven. Nabídku jsem měla promyšlenou dopředu, protože se o ní spekulovalo, takže jsem ji samozřejmě přijala, ale největší emoce byla, že jsem promeškala vystoupení mé dcery.
Tak to se asi vaše dcera zlobí na pana premiéra?
(smích) No… Byly to velmi smíšené pocity. Promíchalo se to tedy velmi silně. Dcera pak za mnou přišla a říká: „Tys to neviděla, že ne? – Promiň, víš, on mi volal premiér, jestli chci být ministryní. – Aha.“
Věřila vám vůbec?
Bylo jí to jedno. Milovala jsem její další dotaz: „A mami, máš drobný?“
Absolutně se nic nezměnilo.
Tam vidíte, jak život jde dál.
Mám tady citaci z vaší Zprávy ministryně: Prvních 30 dní ve funkci. „Do funkce jsem nastoupila s vědomím, že mě nečeká ′vděčná′ mise a budu čelit silnému tlaku ze všech stran. Přesto jsem odhodlaná neuhnout, protože spravedlnost je pro mě víc než politická obliba; je to má osobní hodnota.“ Proč jste vlastně vzala tu roli? Čtyři měsíce do voleb, největší kauza vlády, ostřelovaná pozice ze všech stran, dezinformace… Proč jste tu pozici vůbec v takové situaci přijala? Proč jste radši neodmítla nabídku premiéra a nedívala se na vystoupení dcery?
Protože jsem věděla, že jsem schopná to zvládnout.
To je celé?
Já jsem nechtěla zůstat ta, která bude vždy na druhé koleji jenom proto, aby se nepošpinila a zůstala tou hezounkou tvářičkou, která čeká na tu správnou příležitost. Již v prvním týdnu jsem naštvala svoje kolegy z ODS, koaliční kolegy, ale taky veřejnost. Každý od toho očekává svoji spravedlnost. Jenomže spravedlnost často bývá taková, že může naštvat všechny.
Nechtěla jsem všem říkat, jak to mají dělat, tak jsem se do toho radši pustila sama. Pro mě není rozhodující to, aby mě v politice měli všichni rádi, abych byla jenom ta „hvězda“. Práce mě baví, nejsem ale na ní závislá. Jasně, můžu udělat chybu, kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Teď říkáte, že vás práce baví, ale v jednom z dřívějších rozhovorů jste řekla, že jste stokrát litovala, že jste do politiky šla.
Ale tohle to má člověk přece každý den, ne? Zvenku máte úplně jinou představu. Bavili jsme se i o hejtech, najednou jste na titulcích, časová náročnost je velká… Člověk si čas od času sám pro sebe povzdechne: „Ty jo, stojí mi to za to?“ To je úplně přirozené. Důležité ale je, co si z toho člověk dovodí, a já si vždycky řeknu: Ano, za těchto okolností mi to za to stojí.
A toho, že jste přijala funkci ministryně, litujete?
To je otázka, jestli člověk vůbec měl někdy do té politiky strkat nos. Když už tu jsem, tak tu zůstanu, dokud mi to bude dávat smysl. A to, že si čas od času řekneš „Ježíšmarjá, mám to zapotřebí?“, tak to k tomu patří.
Během řešení bitcoinové kauzy jste zavedla pozici koordinátora komunikace, kterou obsadil bývalý ústavní soudce David Uhlíř. On už však skončil, protože podle vás naplnil tu misi. Jenže jeho odchod doprovázela řada kontroverzí – přes nesrovnalosti kolem jeho závěrečné zprávy, až po výzvy k odchodu vás z vlády, anebo i výhrůžky odchodu koaličního partnera STAN. Jedna z interpretací byla, že David Uhlíř měl zveřejnit něco, co jste si nepřála, a proto jste ukončila jeho působení. Je to tak?
Není. Bylo to opakovaně vyvráceno a vzhledem k tomu, jaké zprávy jsem zveřejnila, ať už i jako ministryně, připomenu tu Zprávu po 30 dnech nebo první část auditu, tak je zřejmé, že komunikujeme úplně všechno. Ostatně to potvrzuje i sám pan doktor Uhlíř, kdy říká, že žádné kostlivce na ministerstvu spravedlnosti nenašel a v jeho následném prohlášení taktéž cituje, že nemá žádné neveřejné informace, které by zjistil na ministerstvu spravedlnosti.
Takže je zřejmé, že snaha říkat, že k ukončení došlo jenom proto, že se nemělo něco zveřejnit, je spíše součástí nějakého předvolebního boje a snahy zpochybnit kroky ze strany ministerstva.
Pan doktor Uhlíř významným způsobem pomohl tomu, aby právě bylo zřejmé a doložitelné, že všechny podklady byly zaslány jak auditorům, tak právníkům, protože to byla má nejdůležitější role. Je důležité, aby auditorská zpráva mohla být považována za objektivní.
Jak si tedy vysvětlujete, že vznikla taková komunikační bouře? Za pár dní se to roztočilo do takových mezí, že jste byla obviňována, že něco zatajujete.
Ona ta kauza od začátku přitahuje velkou pozornost. Nastupovala jsem na židli, která je, jak se říká vyhazovací. Je to velmi nasvícená kauza. Všichni si do ní promítají nějaké obavy, třeba z důvěryhodnosti justice, nebo se do ní promítá politický boj. A jakýkoliv nedostatek v komunikaci ještě předtím, než máme možnost jej vysvětlit, tak se na něj nabalí všechny možné spekulace. A je velmi složité vyvracet něco, co není založeno na žádném faktu. Jak můžete zpochybnit, že ministryně něco tají? Kdybych něco tajila, tak nezveřejňuji otevřené závěry auditu.
Rozumím tlaku na to, abychom komunikačně všechno zvládli. Ale vidíte, že celá tato kauza se vyrojila v řádu 2-3 dnů. Každý měl okamžitě svůj závěr, ještě ani není nic zřejmé, co se stalo, ale každý už na to zveřejňuje svůj vlastní názor. Jsem hluboce přesvědčená, že kroky, které na ministerstvu děláme, jsou správné a ukáže se, že všechny obavy byly liché. Některé závěry ze strany některých koaličních kolegů byly unáhlené, nicméně taktéž věřím, že se podařilo vše vysvětlit v rámci předsednictva STAN.
Jaký je teď aktuálně váš vztah v koalici? Protože když si vypůjčím slova místopředsedy STAN Jana Farského, tak on říkal, že jaký má smysl, aby byli ve vládě, když vy neplníte, co jste slíbila, a zároveň ještě tajíte informace před náměstkem Karlem Dvořákem.
Proti tomu se zásadním způsobem ohrazuji. Jsem schopná přijmout fakt, že některé věci komunikačně mohou působit zvláštně. S panem doktorem Uhlířem dohodli, že jeho zpráva nepřinese nic nad rámec auditu. Koaliční partner vznesl požadavek na zprávu, proto jsem řekla, že jsem připravena o tom jednat.
Já ale nemám žádný nástroj diktovat nezávislému koordinátorovi, co má anebo nemá napsat. Tvrzení, že jakékoliv informace jsou před náměstkem Dvořákem zatajovány, je čirá lež, a věřím, že se to podařilo vysvětlit. Věřím, že pan kolega Farský slyšel mé vysvětlení na předsednictvu.
Jak jste už řekla, zveřejnila jste první část auditu bitcoinové kauzy, kde je napsané, že ministerstvo spravedlnosti nemělo přijímat bitcoiny a mělo dostatek informací, aby toto rozhodnutí dokázala udělat. Budete něco dalšího ze zprávy vyvozovat, nebo už se něco v interních strukturách změnilo?
Ministerstvo nemělo přijmout dar, protože to mělo jak reputační, tak právní riziko. To je závěr nejenom první části nyní zveřejněného auditu, ale taktéž konstatování koordinátora. To mimochodem také odpovídá tomu, že na ministerstvu sedím já a ne pan Blažek. Jak se příště chovat jinak, aby tomu bylo zabráněno? To má být předmětem těch dalších částí auditu. Nechci, aby to byl můj názor, ale aby to bylo objektivně zjištěné na základě právního rámce a posouzení jednotlivých dokumentů.
Ještě krátce ke koordinátorovi, on sám říkal, že kauze nerozumí, že se to musí doučit, a opozice taky neměla zájem o komunikaci s ním. Nebyla to přece jen zbytečně vytvořená pozice?
Celá funkce vznikla, kdy část veřejnosti, i té politické, měla pocit, že ministryně z ODS nebude transparentně komunikovat. Koordinátor tedy měl dohlížet nebo zaručit vzhledem ke své autoritě, povaze a kariéře, že nic takového se dít nebude. On měl být zárukou, že všechny procesy, tedy zadání auditů, poskytování součinnosti orgánům činných v trestním řízení, zajištění regulérnosti zadání právních stanovisek, proběhnou v pořádku. A to nejsou věci, kde musíte nutně rozumět bitcoinům.
A co se týče opozice, tak to je právě důkaz toho, že opozice není ochotná nic řešit. Oni chtějí jenom špinit, bourat, kritizovat… Ale nechtějí se na tom reálně podílet. Kdyby této nabídky využili, tak by nemohli nyní prázdně křičet do médií něco o zametání. Prostě všechno je špatně z jejich strany a nemají zájem na řešení.
Představitelé opozice vás obviňují z různých věcí, nejhlasitěji asi Andrej Babiš s Alenou Schillerovou nebo i exministryně spravedlnosti Helena Válková (všichni ANO). Mluvila jste od svého nástupu do funkce s nimi? Vyříkali jste si některá z jejich obvinění?
S nimi se nedá mluvit. Kdyby měli zájem na komunikaci, tak jsem k dispozici já, i pan koordinátor, ale z jejich strany není zájem o diskusi. Je nezajímají fakta, oni chtějí jenom hulákat. A to nejde jen o bitcoiny, vzpomeňme si, kolik dalších věcí si podobně řeší. Ať už jde o debatu o bezpečnosti, kterou chtěl otevřít prezident, ať už jde o důchody. Ale když i někdo, u koho bych předpokládala aspoň elementární znalost práva, viz profesorka Válková, popírá ve svých vyjádřeních základní princip, a to je neveřejnost přípravného řízení, no, tak to je pak těžký.
Když se vrátím ke kauze, tak ve Zprávě ministryně píšete, že kauzu aktuálně vyšetřuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Zároveň ale upozorňujete i na to, že to může mít i finanční nebo trestněprávní rozuzlení. Tak co očekáváte, že se stane s kauzou, jak to skončí?
Rozuzlení celé této situace nemá v rukou ministerstvo, ale státní zástupce. Tak jednoduché to je. A státní zástupce, respektive orgány činné v trestním řízení, musí odpovědět na tu jednu jedinou otázku, která kauzu rámuje. Jsou tyto bitcoiny výnosy z trestné činnosti nebo ne. Pokud to nejsou výnosy z trestné činnosti, tak je celá bitcoinová kauza je jenom nafouknutá bublina s ohromným reputačním problémem. Stát má miliardu a jdeme dál.
Jestli to výnosy z trestní činnosti jsou, tak z toho budou vyplývat nějaké další nějaké aspekty, důsledky, odpovědnost a podobně. Toto musí ale odpovědět státní zástupce. A čím rychleji tak učiní, tím lépe pro všechny.
Po vašem nástupu na ministerstvo se začala řešit i řekněme legalita vašeho titulu. Deník N zveřejnil, že jste měla problém s nostrifikací titulu Mgr. z Francie v Česku a že vám ho neměli na Univerzitě Karlově uznat. Co jste si z této kauzy vzala?
Jsem absolventka magisterského zahraničního vzdělání, před jménem jsem na některých veřejných dokumentech měla titul Mgr. Mezitím jsem dostudovala PhD., MBA., MPA,… Každý politik je strašně nerad, když dá jakékoliv náboje opozici a dá se do něj střílet. Tohoto se ale chytla dezinfo-scéna a dodneška se to rozšířilo do takových absurdit, že prý nemám ani maturitu. To je pak těžký, a nefunguje už vůbec nic.
Na druhé straně, já jsem na svém vzdělání založila větší část svého života, protože by pro mě hrozně důležité. Samozřejmě, mohla jsem v klidu dostudovat tady, ale mně vzdělání ve Francii dalo neuvěřitelně moc, dodneška z něj čerpám. Co opravdu považuju za svůj osobní úspěch a jsem i regulérně hrdá, je to, že jsem dotáhla disertaci a že mám PhD. Nebylo to ani o titulu, ale o osobní cestě. Tolikrát jsem to chtěla zabalit, přestala jsem si věřit, najednou se ukázalo, že to nejde stíhat s prací, do toho přišla politika.
Mám svědomí čisté, že jsem v rámci svého vzdělání udělala maximum. Zároveň, mít ministryni, která je schopná plynně hovořit ve dvou jazycích, v těch dvou jazycích si taktéž vystudovala MBA, k tomu má doktorát z práva a ještě manažerské vzdělání. Hele, já si fakt nemyslím, že se mám za co stydět.
Přejdeme k vám už zmiňovaným útokům. Nedávno jste se poměrně tvrdě ohradila vůči lidem, co útočí na ženy, konkrétně jste podporovatele Filipa Turka, kteří útočili na novinářku Apolenu Rychlíkovou, nazvala „hranatými hňupy a bandou pindíků motoristů“. Sama jste nicméně pocítila různé osobní i lživé útoky po svém jmenování. Je současný veřejný prostor vůbec otevřen ambiciózním ženám, které chtějí něco dosáhnout?
Je, ale musí být dostatečně silné a musí mít posunutou míru toho, co je schopná snést. Otázka se pokládá ale jinak – jak nám aktuálně funguje veřejný prostor? Ze strany médií, ať už soukromých nebo veřejnoprávních, respekt a podporu máme, ze strany veřejnosti na čtyři oči taky a já nevidím žádné překážky. Jen si vezměte jako můj politický příběh – holka z Horních Dubének s dvěma dětmi, hospodou a malou advokátní kanceláří se v průběhu jednoho volebního období mohla stát ministryní. Takže systémové překážky nemáme.
Ano, je za tím samozřejmě ohromný kus práce, kterou jsem odvedla, ale že bych potkala nějakou překážku ve smyslu – Hele, ty si žena, to ne. Potkala jsem pár blbých keců, samozřejmě, to potkává každá žena na každé funkci, ale s tím se člověk popere. Problém je v tom, že veřejný prostor na sociálních sítích je zcela neregulovaný. Je to totální džungle. Neexistuje žádný jiný veřejný prostor, kde se setkávají lidi a neplatí tam vůbec žádná pravidla.
Když bychom byli tady na zahradě, tak mi nepřijdete říct, ty věci, které dostávám ve zprávách. A to jsou úplně neuvěřitelný věci, co mi lidi posílají. Ani je nemůžu opakovat nahlas, protože je to sprostý, je to sexuální, je to útočný, je to odporný a chodí to denně.
To, že ženy jsou předmětem většího náporu, v tomhle ohledu si myslím, že souvisí se dvěma věcmi. Za prvé, pořád nejsme zvyklí, že ženy můžou být ve funkčních, a taky jsme zobecňovány. Část veřejnosti hází všechny ženy do stejného pytle, u mužů se vám to nestane. Že jsme vlastně nahraditelné. Ale proti tomu nelze dělat nic jiného, než na funkci zůstat a postupně to ukazovat, že to takto může být v pořádku.
A jak z této situace ven?
Neposuneme se, aniž bychom byli schopni nastavit na sociálních sítích nějaká pravidla.
Opravdu stačí, že nastavíte pravidla? Protože přece do mailové schránky vám stále může přijít cokoliv, bez ohledu na regulace na sociálních sítích. Existuje nějaký spínač, který bychom mohli použít a vyřešilo by se to?
Nejlepší, co mohu dělat pro to, aby se „přepnul ten spínač“, je dělat to, co dělám. Já svoji práci vnímám i jako odpovědnost vůči mladým holkám, vůči svým dětem. To, že můžu dělat politiku, je přece nejlepší motivace, ukázka toho, že to je možné. A současně si myslím, že důležité je, abych pořád zůstala sama sebou. Abych neměla potřebu stát se v politice někým jiným.
Takový vtipný příběh. Kdykoliv se někde fotím v rámci politiky, tak mi je řečeno, že se nemám usmívat. Protože muž musí vypadat v politice vždycky vážně a důstojně. Ale já se fakt potřebuji usmívat, protože jinak to nejsem já. Tady se taky střetává ženský pohled a mužský pohled na politiku. Já se mám potřebu usmívat bez ohledu na to, že prostě muži nastavili nějaké „pravidla“. Společnost si ale na to postupně zvykne, že žena prostě může být v politice. Dokázaly to jiné státy, my to taky dokážeme.
A není to odrazující pro třeba vaše děti, nebo pro další mladé ženy, které by chtěly taky směrovat do veřejného života?
A není to odrazující pro mladé muže? Vezměte si příklad třeba mladého šikovného ekonoma, někdo, kdo vystudoval fajn školy, má názor na fungování státu, ale je v soukromé sféře, kde se uplatní velmi dobře. Odrazuje ho od vstupu do politiky veřejný tlak?
Asi jo, nevím.
No vidíte. Ta otázka se nevztahuje jenom na ženy. Politika byla vždycky toxická, každý má názor, každý má díky sociálním sítím tlampač, tak odrazuje úplně všechny. Znám spoustu lidí, které bych chtěla mít v politice, protože jsou chytrý, jsou schopni poskytovat služby do veřejného prostoru, ale oni často radši budou pomáhat společnosti pomáhat z jiné pozice než z politické.
V posledních dnech se řeší i jiné ženské působení v politice a to je spojení dvou silných osobností – Kateřiny Konečné (KSČM) z hnutí Stačilo! a Jany Maláčové (SOCDEM). Jak vnímáte toto spojení?
Jako totální zradu. Maláčová dostala od západního světa veškeré výhody, které mohla dostat. Zcela západní vzdělání, díky demokratické společnosti se mohla stát i ministryní. Jenom kvůli funkci, jenom kvůli touze po moci je ochotná svojí stranu spojit s komunisty. Když něco v této zemi víme, tak je to, že přes komunisty nevede cesta k jakékoliv budoucnosti. Ona je navíc zástupkyně strany, kterou komunisti už jednou zničili, její zástupce povraždili.
Navíc je to totální zrada i levicových principů. Myslím si, že naší politické scéně by slušelo, pokud bychom měli na jedné straně středopravicovou stranu a vedle ní levicovou stranu. Ona toto úplně vyprázdnila a SOCDEM teď jde směrem, který jsem přesvědčená, že tu stranu zabije. V mých očích ztratila Maláčová jakýkoliv respekt.
A není už toto rozdělení na pravici a levici přežitek? Když se podíváme na politickou scénu Evropy nebo Západu, spíš než ideologie, táhnou silná slova, silní lídři.
Nemusíte to nazývat ideologií, nemusíte to nazývat pravicí nebo levicí, nemusíte to rozdělovat na liberální a konzervativní, ale pořád v politice musí zůstat nějaké hodnoty. A když je vyprázdníte, tak nastane totální zmar. To je přesně, čeho se dneska dopouští Maláčová. Do politiky přece musíte jít s nějakými ideály, s nějakou vizí, jak chcete, aby se v této zemi žilo, v jaké zemi chcete, aby vaše děti vyrůstaly. Maláčová chce, aby její děti vyrůstaly v zemi, kde budou vládnout komunisté.
Když už jsme v předvolební kampani, v jaké je teď fázi?
Mám pocit, že hnutí ANO dělá kampaň čtyři roky a nedělá nic jiného, než že pořád burcuje, plakátuje, billboarduje a slibuje. Já jsem třeba nadšená z celé Roadshow Petra Fialy, líbí se mi. Kampaň pro mě má být o tom, že jsem schopná se postavit lidem čelem a říct jim, co chci dělat, jak chci vést tuto zemi a kam. A toto přesně dělá Petr Fiala. Považuji to za fenomenální schopnost, být schopen si stoupnout kamkoliv před kohokoliv a čelit nepříjemným dotazům.
Celý rozhovor na: Eva Decroix o bitcoinech i rodinné restauraci: Tvrdý náraz po nástupu. A manželův splněný sen